Co je keramika? Kamenina, pórovina, porcelán a terakota ve srovnání

Co je keramika? Definice

Keramika je anorganický nekovový materiál, který se vyrábí z tvárné hmoty – většinou z hlíny – a výpalem se natrvalo zpevní. Slovo pochází z řeckého „keramos“, tedy hlína a hliněná nádoba; Kerameikos se jmenovala hrnčířská čtvrť antických Atén.

Při výpalu se děje něco, co nelze vrátit: nejdřív se odpaří voda, zhruba při 500–600 °C se změní krystalová struktura jílových minerálů a z hlíny se stane keramika. Při vyšších teplotách se taviva ve hmotě začnou tavit a spojují částice dohromady – odborně se tomu říká slinování. Čím víc hmota slinuje, tím je vypálený materiál – takzvaný střep – hutnější, tvrdší a méně nasákavý.

Základní rozdělení keramiky proto vychází ze střepu: keramika s pórovitým střepem, který nasává vodu (terakota a hrnčina, pórovina, fajáns a majolika, šamot), a keramika se slinutým, hutným střepem (kamenina, porcelán). Vedle této klasické keramiky z hlíny existuje i technická keramika z čistých oxidů, například na keramické nože, zubní korunky nebo zapalovací svíčky.

Z čeho se keramika vyrábí

Základní surovinou téměř každé užitkové keramiky je hlína, tedy přírodní směs velmi jemných jílových minerálů, například kaolinitu, která je po smíchání s vodou tvárná. K tomu se podle druhu keramiky přidává:

• křemen jako ostřivo, které zmenšuje smrštění a pomáhá držet tvar při sušení a výpalu
• živec jako tavivo, které se při výpalu taví a střep zhutňuje
• šamot, tedy vypálená a namletá hlína, do hrubších hmot odolných vysokým teplotám
• kaolin, velmi čistá, bíle se pálící hlína – hlavní složka porcelánu

Klasický tvrdý porcelán obsahuje zhruba 50 % kaolinu a po 25 % křemene a živce. Glazura je tenká skelná vrstva z křemene, taviv a barvicích oxidů kovů: kobalt barví modře, železo podle složení a výpalu hnědě, zeleně nebo černě. Kropenatá hlína obsahuje drobná zrnka s obsahem železa nebo manganu, která při výpalu vystoupí jako tečky skrz glazuru. Jak se ze surovin stane hrnek, ukazuje článek jak se vyrábí keramika.

Druhy keramiky ve srovnání: tabulka

Základní pravidlo: čím výš je keramika vypálená a čím hutnější má střep, tím méně vody nasaje a tím lépe snese myčku, mikrovlnnou troubu i mráz. Pro každodenní používání jsou proto nejodolnější volbou kamenina a porcelán. Jak se o nádobí z jednotlivých materiálů starat, shrnuje stránka péče o keramiku a porcelán.

Co je kamenina?

Kamenina je keramika, která se při zhruba 1200–1300 °C slinuje natolik, že má hutný a tvrdý střep jako kámen a vodu téměř nesaje – odtud její název. Kameninové nádobí je masivní, těžší než porcelán, dobře drží teplo a v běžném provozu snese nárazy lépe než pórovitá keramika. Typické jsou zemité, kropenaté nebo stékající glazury.

Nejznámější historickou kameninou z českých zemí jsou loštické poháry z pozdního středověku, které poznáte podle zvrásněného, puchýřkatého povrchu. Další tradiční dílny a regionální styly představuje článek česká lidová keramika.

Také naše hrnky, talíře a zapékací mísy vznikají v naší dílně z kropenaté kameniny. Při druhém výpalu, který trvá dvanáct hodin a končí při 1250 °C, se střep slinuje v hutnou kameninu s nasákavostí pod 1 % a glazura, kterou nanášíme ručně máčením, se s ním pevně spojí.

Rozdíl mezi pórovinou a kameninou

Názvy se snadno pletou, materiály se ale liší. Pomůcka: kamenina je hutná jako kámen, pórovina je pórovitá a saje.

Pozor u starožitností: v obchodech se starým nádobím a ve starší literatuře se slovem kamenina často označuje i jemná pórovina z 19. století. Starý talíř popsaný jako kamenina tak může být ve skutečnosti pórovitý.

Kamenina, pórovina, nebo porcelán: co je lepší na co?

Otázka „Co je lepší, keramika, nebo porcelán?“ vychází z mylného předpokladu: i porcelán je keramika. Ve skutečnosti se obvykle srovnává kamenina, pórovina a porcelán – a pak rozhoduje účel:

• nádobí na každý den do myčky a mikrovlnné trouby: kamenina nebo porcelán, protože oba materiály jsou hutně vypálené
• kávové posezení a jemné šálky: porcelán, tenkostěnný a lehký
• trouba: kameninové zapékací mísy výslovně označené jako vhodné do trouby
• malované dekorativní nádobí a kusy na zvláštní příležitosti: pórovina a fajáns, protože jsou lehké a dobře se na ně maluje
• pokojové rostliny: neglazovaná terakota, když má zemina rychle vysychat; glazovaná keramika, když má zůstat déle vlhká

Pórovina není horší, jen citlivější: když se poškodí glazura, vsakuje tekutina do pórovitého střepu. Pro každodenní používání vydrží hutně vypálená kamenina déle.

Porcelán: nejjemnější keramika

Porcelán je keramika z kaolinu, křemene a živce, vypálená tak vysoko, že má sklovitě hutný, bílý a v tenké stěně prosvítající střep. V Evropě se tvrdý porcelán podařilo vyrobit v roce 1708 v Sasku, o dva roky později vznikla manufaktura v Míšni – její příběh vypráví článek míšeňský porcelán. V Čechách se porcelán začal vyrábět koncem 18. století na Karlovarsku, jak popisuje článek karlovarský porcelán.

Tvrdý porcelán se při ostrém výpalu pálí kolem 1400 °C, jiné druhy porcelánu při nižších teplotách. Náš porcelán vypalujeme ostrým výpalem při 1280 °C, je tenkostěnný a prosvítá. Jak porcelán od ostatní keramiky rozeznat, vysvětluje článek rozdíl mezi keramikou a porcelánem.

Terakota, fajáns a majolika

Terakota znamená v překladu „pálená hlína“: červeně se pálící hlína, vypálená při nízké teplotě a většinou neglazovaná. Pórovitým střepem se voda odpařuje i přes stěnu – to vyhovuje rostlinám, které mají rády sucho. V zimě se z této vlastnosti stává nevýhoda, protože zamrzající voda může střep roztrhnout. Pro nádobí z červeně se pálící hlíny se v češtině používá také slovo hrnčina.

Fajáns a majolika jsou pórovitá keramika s bílou krycí cínovou glazurou, na kterou se maluje barvami. Majolika dostala jméno podle ostrova Mallorca, přes který se do Itálie dovážela španělsko-maurská keramika; fajáns je pojmenovaná podle italského města Faenza a jejím nizozemským příbuzným je delftská keramika. V českých zemích proslavili fajáns habáni na jižní Moravě – víc v článku habánská keramika. Tyto kusy jsou hlavně dekorativní a kvůli pórovitému střepu spíš na ruční mytí.

Co je šamot?

Šamot je hlína, která už byla vypálená a pak nadrcená nebo namletá. Přidává se do keramických hmot, aby se méně smršťovaly, lépe snášely změny teploty a byly odolnější vůči žáru. Výrobky s vysokým podílem šamotu, jako jsou šamotové cihly a desky, vydrží vysoké teploty, a proto se z nich vyzdívají kamna, krby, pece a udírny. Amatérští keramici mají šamotovou hlínu rádi, protože se s ní dobře pracuje a při sušení méně praská – víc v článku keramická hlína.

Keramická, nebo slinutá dlažba? I gres je keramika

Slinutá dlažba, často označovaná jako gres, je zvlášť hutná a jemnozrnná keramika: hmota se lisuje pod vysokým tlakem a vypaluje zhruba při 1200–1250 °C. Podle normy pro keramické obkladové prvky nasákne nejvýše 0,5 % vody, a proto je velmi odolná a snese i venkovní použití.

Když v obchodě se stavebninami vybíráte mezi „keramickou“ a „slinutou“ dlažbou, srovnáváte ve skutečnosti dvě keramiky: keramická dlažba má obvykle pórovitější střep s glazurou a hodí se hlavně do interiéru, slinutá vodu téměř nesaje. Venkovní terasové desky bývají ze slinuté dlažby o tloušťce 2 cm. U nádobí se pojem gres v češtině běžně nepoužívá – hutně slinutému materiálu se tam říká kamenina.

Vlastnosti keramiky

• tvrdost: glazované povrchy jsou tvrdší než ocel příborů – šedé čáry na talířích jsou proto většinou otěr kovu, ne škrábance
• odolnost vůči teplu: keramika se hodí na zapékací mísy, kamna a kachle
• chemická odolnost a neutrální chuť: glazura na nádobí nepředává jídlu žádnou chuť
• akumulace tepla: masivní kamenina drží jídlo dlouho teplé, když ji předehřejete
• elektrická izolace: proto bývají izolátory na elektrických vedeních z porcelánu
• křehkost: keramika se při silném nárazu může rozbít a citlivě reaguje na rychlé změny teploty
• různá pórovitost: od téměř nulové u porcelánu po vysokou savost u terakoty

Proč keramika při změnách teploty praská, vysvětluje článek praskání keramiky; jak odstranit šedé čáry od příborů, se dočtete v článku stopy od příborů na talíři.

Jak poznat druh keramiky: pět jednoduchých testů

• Podívejte se na nožku: mnoho kusů je na dně neglazovaných. Červený a písčitý střep ukazuje na terakotu, bílý a křídový na pórovinu, šedý, béžový nebo kropenatý a pevný na kameninu, bílý a hladký na porcelán.
• Zkouška světlem: podržte kus proti lampě. Jen porcelán v tenké stěně propouští světlo.
• Zkouška zvukem: poklepejte nehtem na okraj. Kamenina a porcelán zní jasně, pórovina a terakota dutě.
• Kapka vody: na neglazovaném místě se kapka u pórovitého střepu rychle vsákne, na hutném zůstane stát.
• Hmotnost: kameninové nádobí bývá kvůli silnějším stěnám znatelně těžší než porcelánové stejné velikosti.

Glazury naší kameniny – od Pískového matu po Kobaltovou modř – najdete v přehledu všech kolekcí.

Časté dotazy